Informace o projektu 2010

V Indonésii:

Rok 2010 – 2011 byl přelomový. Věděla jsem, že se chci dál zabývat mořskými želvami, ale nemělo z mého pohledu smysl zkoumat je a chránit zde v Evropě. A to z prostého důvodu, že zacházení s ohroženými druhy je zde již poměrně dlouho právně a zejména odborně dobře zajištěno. I když s různými problémy se pochopitelně setkáme všude. Rozhodla jsem se proto pomáhat v tropických oblastech, kde se s ochranou přírody teprve začíná a kde může být má pomoc užitečná. Vybrala jsem si Indonésii, protože tahle země mě již dlouho fascinovala svou rozmanitostí. Člověk, který miluje přírodu, tam najde prakticky vše, na co si vzpomene – moře, hory, korálové útesy i tropický deštný les; želvy, orangutany i slony. V Indonésii jen málo lidí hovoří anglicky, proto jsem se rozhodla pro studium indonéštiny. Zúčastnila jsem se výběrového řízení a získala místo v programu Darmasiswa, v jehož rámci jsem 7 měsíců studovala na Univerzitě Andalas v Padangu (západní Sumatra). Během studia jsem navštívila několik želvích center na Sumatře a zjistila jejich velmi špatnou úroveň.

Pracovníci center ve velkém vykupovali vejce od rybářů, kteří vykrádají želví snůšky na plážích. Tím ale jejich nelegální činnost jen podporovali. Navíc, malé želvy vylíhlé z vajec pracovníci nepouštěli hned do moře, jak by měli, ale drželi je i několik měsíců v bazéncích. Odůvodňovali to tím, že v moři by mnoho mláďat sežraly ryby. To je pravda, nicméně v zajetí želvám zakrní svaly, nenaučí se lovit a ztratí instinkty kam plavat a jak s v dospělosti vrátit na téže místo. To jsou mnohem závažnější problémy ve srovnání s přirozenou predací mláďat rybami. V bazéncích je navíc často sladká voda, což je zcela špatně, a zaměstnanci želvy dostatečně nekrmí. Často tak v „záchranných“ centrech najdete týraná zvířata s okousanými ploutvičkami, želvy těžce dýchající s infekčními nemocemi a krunýřem porostlým řasami.

Abych upozornila na nepříznivou situaci mořských želv, začala jsem o těchto kriticky ohrožených plazech informovat místní, učila jsem děti ve škole, udělala x přednášek na univerzitě a napsala jsem i článek do indonéských novin. Problematice jsem věnovala i svou závěrečnou práci na indonéské univerzitě, téma bylo: Mořské želvy v Indonésii – život, ohrožení, ochrana. Spolu s prací jsem vytvořila i výukové programy o želvách a odpadu pro žáky základních škol. O problematice jsem mluvila i s místními politky – se starosty regionů Pariaman a Painan (západní Sumatra). Na základě těchto rozhovorů začal mít starosta Painanu zájem, abych v této lokalitě vybudovala vzorové želví centrum a stala se supervizorem všech ostatních center v oblasti. Z toho jsem byla nadšená. V únoru 2011 jsem se ale musela vrátit do ČR, odevzdat diplomovou práci a dokončit vysokou školu. Slíbila jsem, že se do Indonésie vrátím v srpnu a začnu na projektu pracovat.